Me lavo las manos: členy, části těla a oblečení v přirozených větách

Když řekneš „Myji si ruce“, nikdo se neptá, čí ruce máš na mysli. Podobně funguje španělské Me lavo las manos. Osobu ukazuje me, a tak před manos stačí určitý člen las. Stejný princip využiješ při čištění zubů nebo oblékání bundy. Někdy ale na vlastníkovi záleží: „Oblékl sis moji bundu!“ Tam už přivlastňovací mi potřebuješ. Jak tedy poznat, kdy osobu vyjadřuje zájmeno u slovesa a kdy je vhodné přidat moje nebo tvoje přímo k věci?

Věty o každodenních činnostech si můžeš procvičit v mém videokurzu španělštiny. Začneme u rukou a zubů a potom přejdeme k oblečení.

Me lavo las manos už říká, čí ruce myješ

Ve spojení lavarse las manos je důležitá osoba u slovesa: me, te, se, nos, os, se. Zájmeno spolu se situací říká, komu ruce patří. Před částí těla pak běžně stojí určitý člen. Je to blízké českému „myji si ruce“: ani tady nemusíš říkat „myji si svoje ruce“.

Me lavo las manos antes de cocinar. Před vařením si myji ruce. Me ukazuje, že myješ ruce sobě, a las manos říká, co si myješ. V běžném neutrálním sdělení nepotřebuješ mis manos.

¿Te cepillas los dientes después del desayuno? Čistíš si po snídani zuby? Te ukazuje na člověka, kterého se ptáš, los stojí před zuby. Když místo něj mluvíš o sobě, řekneš Me cepillo los dientes. Mění se zájmeno a sloveso, člen los zůstává.

Nos secamos el pelo antes de salir. Před odchodem si sušíme vlasy. Španělské pelo je v tomto použití jednotné hromadné pojmenování, i když čeština často používá množné vlasy. Nos říká, že je nás víc, ale z jednotného pelo tím nevzniká množné číslo.

Když myješ ruce někomu jinému

Ruce můžeš mýt i dítěti nebo někomu upravovat vlasy. Činnost pak není zvratná, protože ji neděláš sobě. Toho, komu pomáháš, označí nepřímé zájmeno, třeba le. Před částí těla přitom dál zůstává člen. Podobnou stavbu má i české „myji synovi ruce“.

Le lavo las manos a mi hijo. Myji synovi ruce. Člověk, který myje, a člověk, kterému ruce patří, nejsou totožní. Le a a mi hijo určují syna, las manos část jeho těla.

El médico le examina la rodilla a Clara. Lékař vyšetřuje Claře koleno. Le samo nerozliší rod a jméno Clara upřesní osobu. Z a Clara je tedy jasné, komu koleno patří.

Me duele la espalda. Bolí mě záda. Me označuje člověka, který bolest pociťuje, a la espalda je to, co bolí. Když tě bolí více částí těla, přizpůsobí se jim sloveso, například Me duelen los pies, Bolí mě nohy. La espalda je ve španělštině jednotné číslo, los pies množné. V obou případech běžně použiješ člen, ne mis.

Nejprve si tedy ujasni, kdo činnost dělá a komu. Jednou si myješ ruce sám, podruhé je myješ synovi a potřetí jen říkáš, co tě bolí. Podle toho vybereš sloveso i zájmeno.

Oblečení při oblékání i při popisu

Podobně fungují běžné činnosti s oblečením, které má člověk na sobě nebo si je právě bere. Sloveso ponerse použiješ pro oblékání či nasazování, quitarse pro sundávání. Zájmeno určuje osobu a určitý člen běžně pojmenuje příslušný kus oděvu.

Me pongo los zapatos en el pasillo. Boty si obouvám na chodbě. Neutrální popis už nepotřebuje mis zapatos. Z me je jasné, kdo si boty obouvá.

Ana se quita el abrigo al entrar. Ana si při vstupu sundává kabát. Zájmeno se se vztahuje k Aně. V českém překladu můžeš přirozeně vynechat slovo svůj, protože stejný vztah pochopíš ze situace.

Mi hermano lleva la camisa arrugada. Můj bratr má na sobě pomačkanou košili. I u popisu s llevar bývá z věty jasné, kdo má oděv na sobě, a přirozeně použiješ člen. Podobně Tiene los ojos verdes znamená „Má zelené oči“.

Určitý člen ale není povinný před každou zmínkou o oblečení. Hoy me pongo una chaqueta ligera, Dnes si obléknu lehkou bundu, představuje bundu jako jeden vhodný kus oblečení. Jestli řekneš la chaqueta nebo una chaqueta, záleží dál na tom, zda je konkrétní bunda známá a jak o ní začínáš mluvit.

Přivlastnění nech, když nese vlastní informaci

Te has puesto mi chaqueta. Oblékl sis moji bundu. Tady je mi důležité: druhý člověk má na sobě věc patřící mně. Člen la sám neříká, komu bunda patří.

En esta foto se ven tus manos, pero no las mías. Na této fotografii jsou vidět tvoje ruce, ale moje ne. Porovnáváš tu tvoje a moje ruce. Proto jsou přivlastňovací výrazy přirozené i u části těla.

Při kontrole věty si tedy polož dvě otázky: Je jasné, komu část těla nebo oblečení patří? A potřebuji na vlastnictví upozornit? U běžného mytí rukou se obejdeš se členem, protože osobu už ukazuje me, te nebo le. Když však porovnáváš vlastníky nebo chceš předejít záměně bund, přivlastňovací výraz má ve větě své místo.

Popiš, jak se chystáš ven: mytí rukou, čištění zubů, oblékání. Pak si představ, že si někdo vzal tvou bundu, a zkus ho na to upozornit. Uslyšíš rozdíl mezi obyčejnou činností a větou, ve které na vlastníkovi záleží. V podobných rozhovorech můžeš pokračovat s videolekcemi a různé osoby si opakovat se slovesnými kartami Španělsky Hravě.