Lo, la, le a proč není každé zájmeno stejné

Připravuješ si větu o knize a najednou ji v jednom krátkém odstavci zopakuješ třikrát. „Knihu mám doma, knihu ti půjčím a zítra ti knihu přinesu.“ Španělština podobně jako čeština umí opakovaná jména nahradit malými zájmeny. Jenže výběr mezi lo, la a le se neřídí pouze tím, zda mluvíš o muži nebo ženě. Potřebuješ poznat, jakou úlohu má osoba či věc u konkrétního slovesa. Tady si vezmeme přímý a nepřímý předmět bez zbytečného gramatického strašení. Uvidíš, proč je la veo a le escribo přirozené, přestože v obou případech může jít o stejnou Anu.

S delšími větami a navazujícími konstrukcemi můžeš pokračovat v mém videokurzu španělštiny. Nejdřív ale potřebujeme dát každému zájmenu srozumitelný úkol.

Lo a la nahrazují přímý předmět

U přímého předmětu se pro třetí osobu v základním systému používají tvary lo, la, los, las. Výběr se řídí rodem a číslem nahrazovaného jména. Když mluvíš o el libro, nahradíš ho pomocí lo. U la revista, časopisu, zvolíš la. Neřiď se českým rodem překladu. Španělské slovo určuje španělský tvar.

Tengo el libro en casa. Lo leo por la noche. Mám knihu doma. Čtu ji večer. Zájmeno lo zastupuje mužské el libro, i když v češtině vyjde ženské „ji“.

Compro las entradas hoy. Las compro por internet. Vstupenky koupím dnes. Koupím je přes internet. Ženské množné las entradas se promítne do tvaru las.

Přímý předmět může být i člověk. Veo a Ana. La veo todos los días. Vídám Anu. Vídám ji každý den. Přítomnost osobní předložky a neznamená, že je automaticky nepřímým předmětem. O úloze rozhoduje stavba se slovesem, nikoli samotné malé slovo před jménem.

Le a les ukazují příjemce nebo adresáta

Nepřímý předmět se v běžných větách objevuje například jako příjemce věci, adresát zprávy nebo člověk, kterému něco říkáš. Pro třetí osobu tu používáme le v jednotném a les v množném čísle. Tyto tvary samy nerozlišují mužský a ženský rod.

Escribo a Ana. Le escribo cada semana. Píšu Aně. Píšu jí každý týden. V této větě le neznamená muže. Označuje adresátku psaní.

Doy un libro a mi hermano. Le doy un libro. Dávám bratrovi knihu. Dávám mu knihu. Kniha je to, co dáváš, bratr tím, komu ji předáváš. Když si rozdělíš tyto dvě role, nebudou zájmena vypadat jako nahodilý výběr podle českého překladu.

Nepokoušej se převádět české pády bez kontroly slovesa. Různé jazyky mohou konkrétní sloveso spojovat s osobou jiným způsobem. Pro začátek se proto uč přirozené dvojice celých vět, například ver a alguien a escribir a alguien, a sleduj, co v nich zájmeno skutečně nahrazuje.

Kam malé zájmeno položit

Před běžným časovaným slovesem zájmeno obvykle stojí samostatně. Lo tengo, mám to. La conozco, znám ji. No les escribo, nepíšu jim. Zápor se v tomto vzoru postaví před zájmeno, nikoli mezi něj a sloveso.

Pokud máš spojení časovaného slovesa a infinitivu, často můžeš zájmeno dát buď před první sloveso, nebo ho připojit k infinitivu. Lo quiero leer a Quiero leerlo znamenají „chci to přečíst“. Nevybírej si ale obě místa zároveň. V takové obyčejné větě bys zájmeno zbytečně zdvojil.

¿Puedes ayudarme? Můžeš mi pomoct? Na tomto příkladu si všimni připojení k infinitivu, i když tu používáme zájmeno první osoby me. Podobný princip umístění se týká širší skupiny nepřízvučných zájmen, nejen dnešních lo, la, le. U kladných rozkazů nebo dalších slovesných konstrukcí pak poznáš další konkrétní pravidla.

Se lo doy a legitimní regionální varianty

Když chceš ve větě Le doy el libro nahradit také knihu, nepoužiješ běžně spojení le lo. Tvary le a les se před lo, la, los, las mění na se. Vznikne Se lo doy, dávám mu ji, dávám jí ji nebo podle kontextu jiný odpovídající překlad. Samotné se proto nemusí prozradit, komu přesně knihu dáváš. Příjemce můžeš upřesnit: Se lo doy a Ana.

V různých oblastech také uslyšíš u přímého předmětu varianty s le nebo les. U osob mužského rodu je jazyková norma připouští v jednotném i množném čísle, i když jednotné je častější. Není tedy rozumné označit každé le veo nebo les veo bez kontextu za chybu. Pro vlastní první věty ti však základní rozlišení přímého lo, la a nepřímého le poskytne přehledný výchozí systém.

Když váháš, vrať do věty celé jméno. Urči, co se s čím děje a komu je případně něco určeno. Až pak vybírej malé zájmeno. Zkracovat větu, jejíž původní stavbě ještě nerozumíš, by bylo jako odstraňovat popisky z mapy před první cestou.

Vezmi dvě vlastní věty se jménem věci a dvě s adresátem. Nejdřív si vysvětli jejich stavbu, teprve pak jména nahrazuj. Ve videolekcích můžeš navázat na delší souvětí a gramatický přehled ti pomůže připomínat souvislosti. Zájmeno se vybírá snáz, když už přesně víš, co ve větě zastupuje.